Eduard Hackel se narodil 17. března 1850 v Novém Boru (tehdy Haida), zemřel 2. února 1926 v Attersee v Horních Rakousích. Botanik německé národnosti.
Pocházel z německé rodiny, jeho otec Josef Hackel působil v Novém Boru jako veterinář. Absolvoval nižší reálku ve Varnsdorfu a České Lípě, vyšší reálku v Praze, v letech 1865–69 studoval na vídeňské polytechnice. Poté nastoupil jako suplent na reálku v dolnorakouském Sankt Pölten a od roku 1871 až do svého předčasného penzionování v roce 1900 zde působil jako profesor biologie. Posléze se přestěhoval do Grazu a v roce 1907 do Attersee, kde nakonec zemřel.
O botaniku se začal zajímat již v době studií: v roce 1866 se stal členem vídeňské zoologicko-botanické společnosti (Zoologisch-botanischen Gesellschaft in Wien). V časopise této společnosti si odbyl první publikační křest, kdy jako osmnáctiletý popsal květenu Mallnitz v Korutanech, ale záhy se začal intenzivně zaobírat travami. V roce 1876 se vydal spolu s M. Winklerem (1812–89) na cestu do Španělska a Portugalska: jejím výsledkem byla rozsáhlá monografie o portugalských travách (vyšla v roce 1880), v níž popsal pět nových druhů. Posléze se věnoval kostřavám (Festuca) a stal se jejich nejlepším evropským znalcem. V roce 1882 vydal více jak dvousetstránkové dílo Monographia Festucarum europearum. Vypracoval se na světového znalce trav, takže mu např. A. Engler (1844–1930) a K. Prantl (1849–93) nabídli spolupráci na kompendiu Die natürlichen Pflanzenfamilien, dále také spolopracoval s G. Benthamem (1800–84) a J. D. Hookerem (1817–1911). Nejrozsáhlejším Hackelovým dílem je monografie Andropogoneae, která vyšla v roce 1889 v Paříži jako 6. svazek kompendia Monographiae Phanerogamarum, které editovali A. de Candolle (1806–93) a C. de Candolle (1836–1918).
Botaniku neopustil ani po odchodu na odpočinek, aktivně se účastnil botanického spolkového života i v Grazu, kde nějakou dobu žil. Hackelova botanická pozůstalost, zejména rozsáhlé herbářové sbírky, se staly součástí vídeňského Přírodovědného muzea.
Pro dnešního badatele je nejspíš největším problémem Hackelova klasifikační metoda. V druhé polovině 19. století byla oblíbená mnohoúrovňová klasifikace (druh-poddruh-varieta-subvarieta-forma-subforma), kterou propracoval německý botanik Paul Ascherson (1834–1913). Touto metodou se botanici snažili postihnout i nejjemnější morfologické odchylky, přičemž často nedokázali odlišit jejich důvod a systematický význam. Vznikaly tak nepřehledné stromy taxonů (a jmen), v nichž se nyní velice obtížně orientujeme; tuto dobově poplatnou metodu použil ještě ve dvacátých letech 20. století J. Podpěra (1878–1954) ve svém – nedokončeném – díle Květena Moravy.
Nicméně Hackelův badatelský odkaz je i v současnosti značný. Byl především pečlivým pozorovatelem, takže mnohé jím rozlišované taxony dnešní badatelé stále přebírají, byť třebas na jiných taxonomických úrovních.
V botanických citacích je pro jeho jméno používána zkratka HACK., mezinárodní botanická databáze IPNI jej uvádí u 1932 taxonů. C. E. O. Kuntze (1843–1907) pojmenoval v roce 1891 na jeho počest rod Hackelochloa (Poaceae).
Ze severních Čech pocházel i katolický kněz a botanik Josef Hackel (1783–1869), na jehož počest byl pojmenován rod Hackelia (Boraginaceae).
The post Hackel, Eduard first appeared on BOTANY.cz.
